Historie vizovického pečiva

 

Tato svérázná a ojedinělá umělecká výroba vznikla díky smyslu Valachů pro prosté, tvořivé vyjádření.

Původní staré pekařské recepty označují pečivo jako "valašské figurky z těsta" nebo "valašské zvířátka" a pod těmito názvy lze také historické zmínky o původu pečiva najít ve starší literatuře a tisku.  Těsto určené k přípravě valašských figurek bylo v dřívějších dobách kynuté. Figurky se nechávaly na plechu mírně nakynout a do pece se vsazovaly při teplotě do 250 stupňů, což je teplota obvyklá pro rohlíky a jiné kynuté výrobky, ale nikoliv pro dnešní nekynuté vizovické pečivo, které se v troubě spíš pomalu suší.

Valašsko bylo v dávných dobách chudý kraj, který si přitom musel samozásobitelsky vystačit. K Vizovjanům byla na jihovýchodní straně Valašska příroda už trochu vlídnější a kromě ovoce a brambor jim poskytovala taky dostatek dobré bílé mouky. Díky lidské potřebě tvořivého vyjádření v souladu s přírodou zde vznikla svérázná lidová výroba figurek z těsta a také figurek ze sušeného ovoce.

Větší věci jako svícen, podkova nebo betlém se začaly vyrábět na přelomu 19. a 20. století, do té doby převládaly jednotlivé zvířecí a lidské figurky. Figurální pečivo bylo tehdy rustikálnějších tvarů než dnes. Vytvářením větších kompozic bylo vizovické pečivo obohaceno o svéráznou lidovou ornamentiku, uplatňovanou při dekoraci věnců a jiných větších celků.

Jednalo se o obřadní pečivo prosperitního charakteru, symbolické významy připisované figurkám byly téměř všechny pozitivní.

Před první světovou válkou se vizovické pečivo peklo zejména v zimě, kdy nebylo třeba pracovat venku. Pečivo zlatavé barvy, jehož základem je pouhá mouka a voda, se tehdy prodávalo nejen u nás, ale posílalo se i do Lvova, Štýrského Hradce, Debrecína, Vídně a Budapešti, takže pro mnohé Vizovjany bylo v tvrdých valašských podmínkách vítaným pramenem obživy.

V průběhu druhé světové války platily pro pekaře přísné normy, které stanovovaly, kolik mouky můžou spotřebovat na výrobu chleba. Bílá mouka byla vzácností a výroba vizovického pečiva byla zakázána úplně.

V 60. - 80. letech 20. století zažilo vizovické pečivo znovu svou renesanci. Sítě prodejen s lidovým uměním jako byla ZÁDRUHA nebo UVA ve velkém vykupovaly výrobky lidových řemeslníků, které se v té době staly módními. Značné množství jich taky nakupovali ve větších městech turisti jako české suvenýry. 

Prodej pečiva v sítích těchto prodejen byl v té době autorsky anonymní.

Na tradiční zpracování a technickou kvalitu výroby dohlížela komise Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Jednotlivé výrobky procházely komisionálním schvalovacím řízením, které zajišťovalo, že se pod označením VIZOVICKÉ PEČIVO nedostaly do prodeje výrobky, které by nesplňovaly požadavky na tradiční zpracování a etnografickou čistotu. Přípustné nebylo ani spojování pečiva s jinými materiály (špejle, korálky apod.)

Schvalovací proces výrobků do prodeje byl však tehdy velice komplikovaný. Na každý jednotlivý vzor se musela udělat kalkulace pro účely stanovení maloobchodní ceny, která obsahovala vyčíslení práce a nákladů na mísení těsta, tvarování, potírání, pečení, kontrolu, podlepování, balení, přímý materiál, elektric. energii, nástroje, obalový materiál, dopravu, kalkulaci procenta zmetků popraskaných při pečení, náklady vynaložené na vzorkovníky atd. Každoročně se taky na Městském úřadě odevzdávalo přiznání daně z příjmu. Hodinová mzda ÚLUVem prověřeného pracovníka byla tehdy v kalkulacích ohodnocena na 10 - 12 Kčs za hodinu. 

Čas vynaložený na tehdy nesmírně komplikovanou administrativu s mnoha povinnými formuláři a dotazníky do kalkulace započítaný nebyl. Rodina Halova tehdy opět obětavě poskytovala své vypracované administrativní vzory ostatním výrobcům.

Čas investovaný do etnografického studia této oblasti lidové tvorby, jehož výsledky umožňovaly pečivo veřejnosti prezentovat, byl taky neplacený. Byli to zase Halovi, kdo jednali s etnografy a dalšími odborníky a zaznamenávali výsledky této práce pro potřeby všech výrobců a jejich prezentátorů.

Jak se každý může přesvědčit na internetu, je tomu tak dodnes - s výjimkou práce některých zástupců Městského úřadu Vizovice - www.vizovice.eu

Jako dcera Svatavy Halové bych z dnešních zastupitelů, kteří jsou  pro tradice opravdovým přínosem, jmenovala Alenu Hanákovou. Z těch tehdejších Pavla Ťoukálka.

Ve Vizovicích bylo v té době asi 15 rodin, které se výrobě vizovického pečiva věnovaly jako své hlavní profesi a několik výrobců obdrželo od ÚLUVu titul "mistr lidové umělecké výroby".

Ve Vizovicích, v Praze i jinde byly každoročně pořádány na tehdejší poměry velkolepé velikonoční a vánoční výstavy pečiva ode všech výrobců. O korespondenci, výtvarnou stránku těchto akcí, provední nápisů atd. se tehdy starala hlavně Svatava Halová. (Na fotografii je zachycena před jedním z mnoha svých výtvorů k těmto příležitostem - citát o lidové tvorbě ručně psaný na textil.) Byla to opět práce nehonorovaná, ale aspoň to nakonec dodnes zůstalo v Halově pekárně.

Při příležitosti vánočních a velikonočních svátků se vizovické pečivo často prezentovalo v televizi a tisku. I tady dávali novináři přednost návštěvy rodiny Halovy, která byla vždycky ochotná podělit se o výsledky svojí práce a dokázala sestavit o této oblasti lidové tvorby smysluplnou přednášku.

Díky množství výrobců se ve vizovickém pečivu projevilo značné zbohacení lidové ornamentiky, které přitom zachovalo všechny pravidla tradiční návaznosti.

V dnešní době tato rukama vyjádřená lidová poezie z hor zase přežije. Ti, kdo znají kouzlo vizovického pečiva, ho neopustí a budou ho předávat dál.

Všechno, co zde uvádím (a mnoho dalšího), mohu doložit, což udělám zejména ráda pro skutečné zájemce o pokračování ve výrobě tradičního vizovického pečiva.

Helena Kučerová